Pozor na demokraty!

Demokracie není dobrá státní forma. Je to dokonce nejhorší státní forma vůbec – odhlédneme-li od všech ostatních, které jsme zatím vyzkoušeli. To řekl kdysi jeden opravdu příkladný demokrat, nedobrý žák z dobré rodiny, Winston Churchill. (Pokud jste tipovali „Jožku“ Fischera – ne, toho lze citovat v případě, když potřebujeme ještě většího antiněmeckého nenávistníka.)

Sir Winston disponoval vším, co příkladný demokrat potřebuje: Žádné svědomí, absolutní podřízenost vůči svým sponzorům, žádnou politickou prozíravost, velký řečnický talent a připravenost vyhecovat své spoluobčany k nenávistným orgiím. Churchill litoval, že nemohl z německých měst nadělat trosky již v roce 1919. Churchill obdivoval Hitlera do té doby, než ho jeho sponzoři podnítili k opaku. Churchill přivedl Evropu a svou vlastní zemi zugrunt a stal se hrobníkem Britského impéria. Churchill rozdmýchával a prodlužoval II. světovou válku všemi dostupnými prostředky, odmítal jakoukoli možnost dřívějšího míru a stal se tak zodpovědným za smrt více než 50 milionů lidí. Skutečně velkolepý demokrat a Evropan, který si rozhodně zaslouží Karlovu cenu města Cáchy.

Podívejte se v klidu na internetu, najdete tam toho o siru Winstonovi spoustu, především budete-‑li číst více než historické interpretace pana Knoppa.

Hlavní výsada demokracie spočívá v tom, že lid rozhoduje o svém vlastním osudu. Ale co je, prosím, tento lid? Je to ta 15letá, která je blázen do svého herce nebo zpěváka, setkává se se svým úžasným spolužákem a musí se současně bránit ostatním ctitelům z vlastní třídy, bojuje se svými rodiči o příští účet za telefon a ve škole za známku z chemie? Život je už tak dost komplikovaný; na politiku nemá tato mladá dáma čas.

Jděme o deset let dál, k mladému muži, který se právě oženil. Jako mladý akademik trčí ve zkušební době svého prvního zaměstnání. Auto a zařízení bytu musí být zaplaceno. Udržuje kontakty se svými dřívějšími kamarády a získává kontakty s kamarády novými. Musí nalézt své místo v životě. Když přijde domů, jeho žena očekává, že se o ni bude starat. Čas na politiku nemá, nanejvýš nekriticky sleduje zprávy v televizi.

Jak by to vypadalo se čtyřicátnicí? Dopřejme jí dvě děti a možnost být ženou v domácnosti. Tato dáma již dosáhla vrcholu své tělesné atraktivity a honbu za muži vystřídala jiná volnočasová aktivita – činnost v různých organizacích. Na farní spolek je přeci jen ještě brzy, ale naštěstí existují Zelení. Tam se naše žena skutečně politicky angažuje – pro žabí stezky, proti atomové energii, pro stavbu mešity (ale, prosím pěkně, v sousední vesnici) a samozřejmě také „proti pravici“. Ano, to je skutečně politika, i když samotné angažmá spočívá v tom nechat se vést na vodítku vedením strany. S vážnými tématy to samozřejmě nemá nic společného, ta není s to vidět ani samotné vedení strany. Teorie peněz? Krize eura? Zasazovat se o víc větrných elektráren je rozhodně jednodušší. (Ale, prosím, tam, kde se na ně dáma nemusí koukat. Jo, a samozřejmě bez všech těch elektrických vedení, která všude kazí výhled!)

Posuňme se k pětašedesátce. Teď se zabýváme důchodcem, ten má koneckonců čas. Jistě, řekne sportovní klub, který nutně potřebuje kustoda. Jistě, řekne snacha – teď může děda vodit vnoučata do muzea, do zoo, na minigolf… Super, řekne manželka – zahrada se musí dát konečně do pořádku. Na novopečeného penzistu se hned všichni snesou, protože když si jednou zvykne na lelkování, stěží pak najdeme někoho jiného, na koho bychom všechny ty malé povinnosti hodili a pro které je penzista nanejvýš vhodný. Politika? „Áááále, děda vždycky volil střed, otec NSD…eee… CSU a já je taky vždycky volil. Stejně si dělají, co chtějí, tak proč bych se měl rozčilovat?“

Tohle jsou holt typičtí voliči v demokracii. Ale než dojde k nedorozumění: Lidé mají naprosto samozřejmé právo chovat se apoliticky. Kdo pracuje osm hodin denně na daně, kdo plodí děti a vychovává je, splňuje povinnosti vůči státu. Každodenní život nás naplňuje dosyta, to pivko po práci tak budiž těmto lidem dopřáno.

Thing, germánský sněm svobodných mužů, nebylo neustále rokující shromáždění, nýbrž kruh, který byl svoláván k několika málo termínům, ale jinak pouze v případě potřeby. Tato prademokracie nemusela schvalovat daně, pravidla dopravy a mezinárodní smlouvy. Tady padaly rozsudky, mluvilo se o válce a míru, toť vše. A u Řeků? Občanské právo, účast na přímé demokracii, byla vyhrazena těm mužům, kteří disponovali dostatkem majetku a tedy volným časem, aby se mohli starat o státní záležitosti. U Římanů se tito pánové nazývali patriciové a jen ti byli senátory.

Větší část obyvatelstva Řeků a Římanů na demokracii neměla žádný podíl. Obyčejní řemeslníci, sedláci, ženy a děti (i ty dorostlé) byli z účasti na občanských shromážděních vyloučeni. Teprve v pozdní době, když se blížil zánik republik, se to změnilo. Kdysi vybraný kruh byl rozšířen, demokracie postavena na širší bázi, a o něco málo později panovali Filip a Alexandr, César, Augustus a Caligula.

Podívejme se třeba na nedemokratku královnu Alžbětu I. Tato dáma byla, řekněme, celkem lstivá. Dokázala vodit tehdejší supervelmoc Španělsko dost dlouho za nos, než její flotila byla schopna rozdat si to s Armadou. Posílala své piráty do Karibiku a když Filip II. Španělský žádal hlavu Francise Drakea, vytasila meč a pasovala tohoto předka Winstona Churchilla na rytíře. Tato milá dáma činila vše, aby naplnila své pokladnice. Žádná intrika ani podvod jí nebyly dost dobré. Ne že položila základní kámen impéria – to udělal její otec Jindřich VIII. – ale postavila na tomto kameni základy.

Udělejme ze staré Alžběty moderní „zelenou“, tedy demokratickou političku. Ta je stejně lstivá a vypočítavá jako její obtisk v 16. století. Dělá všechno, absolutně všechno pro svůj vlastní prospěch. Mohla by být v kterékoli jiné straně a samozřejmě, že muži nejsou v politice lepší. Jenže jsou to vždycky určité typy lidí, které to táhne do politiky a kteří tam zažijí vzestup.

K velmi užitečným vlastnostem politika patří absolutní bezohlednost, neboť jen tehdy je možné přejet jako Otto Wiesheu ožralý člověka, nadále zůstat vzorem a stát se ministrem dopravy. Člověk musí umět lhát jako Helmut Kohl, bez jediného hnutí brvou mluvit o kvetoucí krajině a současně s německou markou obětovat německý blahobyt. Člověk musí umět kasírovat různé ceny a vyznamenání jako Angela Merkelová za počiny, které nikdy nevykonal, s předstíraným dojetím vyslechnout ódy chvály, které se nakonec skládají ze lží. Stručně řečeno, dosti pomůže být psychopatem. Jen psychopat dokáže v klidu vystoupat po mrtvolách, které mu při vzestupu stály v cestě.

Vraťme se zpět k Alžbětě I. a – ke vzorové „zelené“, která však není královnou Anglie a nemůže vyslat na lup žádné piráty. Víte co? Budu jí od teď raději říkat Bětka, neboť jméno Alžbety II. už je zadané. Jako „zelená“ má výhodu, že může svobodně drmolit o vzdušných zámcích, protože od této strany nikdo neočekává „umění možného“, čímž by politika podle jednoho bonmotu měla být, nýbrž „iluzi myslitelného“. Zelené požadavky v účasti ve vládě nikdy nepřestály realitu.

Naše Bětka by ráda dělala pokroky. K tomu znamenitě poslouží ženská kvóta, neboť tím se ze soutěže ihned vyřadí část možné konkurence. Bětka musí hledat spojence a osvědčit se v dojemných, byť třeba nesmyslných iniciativách. Křečci polní a sovy jsou zde opravdová užitná zvířata, ty může naše „zelená“ použít pro svůj další kariérní postup. Skvělým manévrem je vnitrostranický test ostrých loktů, při kterém špička kosti s razancí narazí na solar plexus protivníka. Poté, co se oběť napůl ochrnutá plazí bolestí na zemi, ukáže Bětka ženský soucit, lituje ho a odklidí ho konečně do nemocnice, aby se mu dostalo lepší péče.

Tyto zlovolné techniky posouvají naši dámu kupředu. Vzestup v partajní hierarchii je zajištěn. Mrtvoly, které lemují cestu, mají tu výhodu, že jsou mrtvé a tím nikoli nebezpečné. Zelení již dávno neoddělují úřad a mandát. Strana disponuje přístupem k výnosným postům. Dokonce má služební auta. Ta však nejsou na šlapací pohon, nebo alespoň vybavena nějakým malým úsporným motorem, nýbrž jsou velká a macatá, ta nejlepší, jaká automobilový průmysl nabízí.

Bětka podléhá „Peterově principu“, podle kterého vzestup vyžaduje jiné kompetence než pozice, jež je předchozím vzestupem dosažena. Má tak tedy šanci dostat se do úřadu, který její schopnosti a um dalece přesahuje. Posuďte ministry merklovlády a hned uvidíte důsledky tohoto principu. Sama Merkelová je vynikající odbornice v odstraňování stranických přátel, takže má všechno, co potřebuje, aby vystoupala do nejvyšších úřadů. Jako spolková kancléřka je, opatrně řečeno, třetí jakost. Nevykazuje žádné vůdčí schopnosti, není schopna rozvíjet vize nebo alespoň udávat směr. To je pro „Peterův vrchol“ naprosto typické.

Alžběta I. kradla a podváděla pro svou zemi. Čehokoli dosáhla, využily pozdější generace. Čeho dosáhne naše zelená Bětka, je k užitku pouze jí samotné. Perspektiva demokratického úřadu nebo mandátu se rozprostírá na čtyři, maximálně šest let. Poté se volí znovu. Je to stejně tolik času, co potřebuje učeň pro svoje základní vzdělání, aby se stal zkušeným tovaryšem a ovládl své řemeslo. Mistrovský stupeň pak vyžaduje času ještě více. Bětka má jen čtyři roky k tomu, aby se stala tak bohatou, jak je to jen možné pro případ, že příští volby dopadnou jinak než doufá.

Dopřejme naší Bětce pořádné odborné vzdělání, zaměstnejme ji ve studentské radě pro angličtinu a francouzštinu. Tady dostane něco mezi 3 500–4 500 euro měsíčně a na své povýšení čeká a čeká a čeká. V demokracii je samozřejmě vždy možný nějaký nečistý obchod. Když se Bětka vzdá mandátu, postará se stranický přítel o to, aby se stala vrchní studentskou radní. To samozřejmě nejde ve formě nějakého vymahatelného nároku. A nikdy nebude přiznáno, že vykořisťování státu funguje takovým způsobem.

Jako učitelka má Bětka dopoledne pravdu a odpoledne volno. K tomu 13 týdnů prázdnin, a protože dámě nelze dát výpověď, má nemocenskou, jak je potřeba. Vypsal jsem tu všechny předsudky? V každém případě mají levicově-‑zelené učitelky neuvěřitelně mnoho času pro svůj politický vzestup. Jako poslankyně má o pár tisícovek víc (poslanecký plat, diety, náhrady a ostatní prebendy) a místo bezpohlavních výstupů před znuděnými, nerudnými žáky sedí pohodlně v jednacím sále a zvedá pacinku podle toho, jak předseda potřebuje. Teď jsou služební vozy na dostřel. Náměstkyně, ministryně, premiérka, spolková kancléřka, spolková prezidentka… Vše je MNOHEM lepší než se otravovat s grázlíky a rošťáky. Tisk se zajímá, pozvánky do talkshow, ošklivé děvčátko začíná rozkvétat.

Bětka bude dělat všechno pro to, aby to tak zůstalo. Demokrati – psychopati – nedisponují svědomím. To kdysi bývala jedna zkrachovalá existence, taxikář, který se navzdory nedokončené školní docházce a bez jakékoli kvalifikace stal kameny vrhajícím anarchistou, v jehož autě se čistě náhodně našla zbraň, se kterou byl tehdy zastřelen Heinz Herbert Karry. Po dvou dnech ve vězení se z Josefa Martina Fischera záhadným způsobem stal „Jožka“ – superdemokrat a vzorový „zelený“. Taková zázračná obrácení jsou v politice častá. Zelení Trittin a Kretschmann se z aktivních komunistů proměnili ve vzorné politiky, z FDJ-‑Merkelové se stala předsedkyně CDU, Otto Schily začal u Zelených a skončil u SPD.

Zatímco se Alžbeta I. narodila jako princezna a až do konce svého života byla královnou, musí se demokratičtí politici o svůj postup postarat sami. A tak jsou kdykoli vydíratelní. Jedna špinavá kampaň v novinách těsně před volbami a mandát je ta tam. Jisté místo na kandidátce získají jen ti, kteří se svou stranou vycházejí dobře. Proto se v žádném demokratovi neprobudí svědomí, když jde jen o stranickou disciplínu, která zajišťuje mandát.

Demokratka si je své moci na omezený čas dobře vědoma. Ví moc dobře, že si svých privilegií může užívat jen tehdy, udrží-‑li si mandát. V tom se podobá staré královně. Dělá dokonce totéž co ona. Jenomže co činila Alžběta, bylo vždy do té míry k dobru Anglie, protože její vlastní blaho bylo neodlučitelně spojeno s blahem její země. Kdyby tehdy vyhrálo Španělsko, byl by s Anglií i její královnou konec. Skončila by přinejlepším někde v klášteře, přinejhorším na hranici. Jak jsme viděli u Churchilla, může být blaho demokrata přesně pravým opakem blaha jeho země.

Churchill rozšířil pro Anglii naprosto nesmyslnou válku, na svém národu vymohl krev, pot a slzy, vyhrál válku – a Anglii přivedl ke zkáze. Při jeho nástupu do vlády byl Churchillův král císařem Indie a vládl největší říši všech dob. V době jeho smrti z Anglie zbyl jen odlehlý ostrov s pár obchodními privilegii. Přesto je Churchill oslavován jako velký státník, jako velký Evropan, jako symbol vítězné Velké Británie.

Post římského císaře se dal koupit – kandidát pouze musel nabídnout vojákům dostatečný žold, aby byl vynesen na trůn. Post amerického prezidenta má také svoji cenu: jednu miliardu dolarů. Těmito penězi se dá zaplatit volební kampaň, která je pro úspěch nutná. Komu myslíte, že je prezident USA zavázán? Své zemi, nebo oněm pánům, kteří zaplatili miliardu, aby ho dostali do úřadu? Odhlédneme-‑li od toho, funguje ovlivňování demokratů nejlépe, když jsou neustále volby. Prezident USA je volen přímo, ne parlamentem. Potřebuje však parlament, aby mu schválil jeho zákony. Do parlamentu USA se volí každé dva roky, prezident musí vládnout, jak je libo jeho partaji, a k libosti těm, kteří jeho partaj platí. Nemůže vládnout jako Alžběta I., je to koneckonců demokrat.

V demokracii údajně vychází moc z lidu, nikde to však neplatí. Lid má malý zájem o politiku a politici mají veliký zájem na tom, aby se tento lid do politiky nemíchal. Demokrat je stranický profesionál a současně vládní diletant. Vystoupá ve straně, aby se dostal do úřadu, pro který mu chybí jakýkoli předpoklad, aby jej mohl úspěšně vykonávat. Učitelé a právníci rozhodují o zahraniční, bezpečnostní a hospodářské politice. Můžeme být vůbec rádi, když má ministr obrany za sebou alespoň základní vojenskou službu.

Každý sportovec je vlastně živoucí reklamní sloup. Nosí na sobě reklamní symboly lidí, kteří ho platí. Naši zástupci lidu to nedělají. Můžeme se jen domýšlet, kdo a kolik platí oněm lidem, kteří se údajně starají o náš blahobyt. Lid, ten údajný suverén, o ničem nerozhoduje. Strany nám nabízejí balíčky k zaškrtnutí. Můžeme se rozhodnout buď pro celý balíček, nebo jej zcela odmítnout. Nemůžeme si ani vybrat toho, kdo ten stranický balíček uvede do praxe, neboť na kandidátky se navzájem zvolili straničtí funkcionáři. A i ta minimální možnost rozhodnout o stranickém programu se při koaličních vyjednáváních zvrhne v jakýsi shnilý kompromis.

Blaho lidu je to, co možná zbyde poté, co si demokrati naplní kapsy. Podplatit Alžbětu I. znamenalo dát peníze celé Anglii. Podplatit zelenou Bětku znamená dát Bětce peníze, aby celé Německo odpovídalo za škody z jejího rozhodnutí. Potud musím dát Churchillovi za pravdu: Demokracie je nejlepší ze všech státních forem vůbec, aby se neschopní, podřadní politici obohatili ke škodě svého národa.