Není uprchlík jako uprchlík

PAZ3_1_Zuwanderung

Po válce k nám do Německa přišly miliony uprchlíků. Ubytovali jsme a nakrmili, a oni spolu s námi znovubudovali zemi, stali se z nich sousedé, přátelé, tuzemci. Tito uprchlíci byli našimi bratry a sestrami; Rusové, Poláci a Češi je násilně vyhnali z jejich po generace obývané německé vlasti. Tito lidé zde nehledali lepší život, nýbrž možnost přežití. Oproti vznešeným slovům dnešních i tehdejších politiků, nebyli tito lidé právě vítáni s ovacemi, slovo „uprchlík“ se tehdy vyslovovalo s opovržením. To se odehrálo před mým narozením, proto má slovo „my“ své omezení. Naučili jsme se spolu vycházet, to málo, co nám zbylo, jsme společně sdíleli a opět jsme se společně vypracovali. Uprchlíci , to byli starci, ženy, děti – zubožení a ztrápení, poznamenaní strádáním při útěku. Muži buď padli, nebo byli ve válečném zajetí.
To, co k nám dnes přichází za uprchlíky, nepatří k našemu národu. Oni nebyli vyhnáni, nýbrž z končin, kam patří, dobrovolně odtáhli. Nepřichází sem, aby něco vybudovali, ale aby sklízeli tam, kde nikdy nezaseli. Nejsou to starci, ženy a děti, kteří k nám přicházejí, ale mladí, silní a práceschopní muži, kteří nemají chuť, aby na sebe vzali námahu výstavby své vlasti. Nárok nato, aby se zde roztahovali, mohou nanejvýš odůvodnit tím, že je koloniální mocnosti vykořišťovaly. Co to má ale společného s Německem? Od roku 1919 žádné kolonie nemáme! A když už jsme předtím nějaké měli, tak to byl dotační kšeft, neboť my jsme kolonie budovali, investovali jsme tam víc, než se nám vrátilo. Zaseli jsme a jiní sklidili úrodu.
Přesto jsme země, která z celé Evropy dostává naloženo nejvíce uprchlíků. Ve světě jsme v tom dokonce jedničkou mezi průmyslovými státy; přijímáme více, než mnohem větší a mnohem řídčeji osídlenější USA a Kanada. Přesto se taková Claudia Rothová nestydí prohlásit, že se prý v Evropě koná jakoby nějaká soutěž v tom, kdo se k „žadatelům o azyl“ chová nejstrašněji. Nechci ani tvrdit ani zpochybňovat, že je tato dáma blbá jak troky a nemá ponětí o ničem, avšak tato dáma je místopředsedkyní Spolkového sněmu a proto bych jí rád dal jednu radu: Když člověk neví, o čem mluví, je lepší držet hubu!
Austrálie ostatně vynalezla metodu, jak „boat-people“, uprchlíky, odchynit ještě na moři: levné, ale mořeplavby schopné umělohmotné záchranné lodě, vybavené jídlem a pitnou vodou, zásobené dostatkem pohonných hmot pro cestu zpátky. Když námořnictvo nějakého takového prodavače duší vystopuje, pasažéři se přeloží. V případě nouze jsou dokonce dotyční krátce vyškoleni k řízení záchranných člunů. Poté se jim popřeje šťastnou cestu. Tyto čluny mají na palubě GPS. Když kormidelník nedopatřením zamíří špatným směrem, motor se vypne.
Austrálie stále přijímá uprchlíky. Ti musí mít pod 35 let, nesmějí být trestaní, zadlužení a musí ovládat řemeslo, které je v Austrálii potřeba. A musí být ochotni vzít na sebe také těžkou práci v outbacku, na farmě, v kamenolomu, na stavbě silnice. Zde není žádná sociální pomoc a příbuzní doma nejsou zdravotně pojištěni na náklady Austrálie. Nikdy jsem neslyšel, že by Austrálie byla lidmipohrdajícím či totalitním státem. Naopak, Austrálie je demokracií dle západních standardů a zároveň státem, od kterého bychom se mohli učit. Až na Claudii Roth samozřejmě. Ale tu by v Austrálii nikdo nevolil, neboť ta výše uvedená kritéria nesplňuje.