Kvalita života

quality-of-life1Pojem „kvalita života“ se nejčastěji objevuje v souvislosti s nemocemi, při nichž lékaři chtějí zlepšit kvalitu života po dobu, která nám zbývá. V podstatě při tom jde o to udržovat nemocného v dobré náladě, zatímco splňuje důležitý úkol: Jeho zdravotní pojišťovna platí za to, že do sebe jako na skládku se měnící tvor přijímá jedy farmaceutického průmyslu, které nakonec zneškodní krematorium.

Otázka na kvalitu života je jinak pokládána velmi zřídka, převážně se místo toho mluví o „životním standardu“.

Znám jednoho, který si užívá absolutně záviděníhodného životního standardu: Je to podnikatel, má obrovský dům s bazénem, rozsáhlé pozemky, Mercedes S-Klasse s řidičem a bankovní účet se šesti nebo sedmimístnou částkou v plusu. Úžasné, co? A to vše nikoli zděděno, nýbrž získáno prací! A nyní přichází, tak jako u účtů, druhá strana: Ten chlapík má pro sebe sotva jednu volnou minutu. Schůzka stíhá schůzku, pracuje od nevidím do nevidím, řidič je nezbytný, aby bylo možné během jízdy autem dále pracovat. Dnes tady, zítra tam, klidně i v zahraničí.

Ten záviděníhodný životní standard byl dosažen na úkor kvality života. To není kritika, jen subjektivní konstatování. Pokud vám to připadá jako popis vašeho života, pak mohu jen říci, že je to vaše rozhodnutí a dost možná vnímáte takovýto „život v předjížděcím pruhu“ jako přesně ten správný. Neboť s kvalitou života se to má stejně jako s uměním: V mých očích je Picasso bezduchá mazanice, pro někoho jiného nejvyšší umění. Životní standard je měřitelný, kvalita života nikoli.

Otázka kvality života se pokládá jen zřídka také proto, že objektivní kritéria jsou těžko stanovitelná. S odstupem času je ten obraz trošku pokřivený, ale představte si, že z poválečného modelu VW Brouka s „preclíkovým oknem“ a mávátky jakožto ukazateli směru jízdy přesedláte na nejnovější model VW Golf. Brouk nemá pořádný kufr, chybí mu ukazatel paliva, tlak vzduchu pro ostřikovače skel pochází z rezervního kola a zrychlení má asi jako prášek na spaní. Přednosti Golfu vám rád vylíčí nejbližší prodejce VW.

Podívejte se však, prosím, pořádně! Skutečného zisku co do kvality života jsme dosáhli již s oním prastarým Broukem. Jak to? Předtím jste byli chodci, s „hrbatým Poršákem“ automobilisty. Váš pohybový rádius se z deseti kilometrů změnil na sto, ba i tisíc kilometrů.
S Broukem jste se dostali všude tam, kam se dostanete i Golfem. Přiznávám, Golf je o mnoho komfortnější, už jen kvůli klimatizaci. Vyjádřeno čísly: Brouk splnil 80 % toho, co dnes vykoná Golf.

V nemilované matematice existuje funkce zvaná logaritmus. Tou naši předkové „naprogramovali“ logaritmické pravítko. V desítkovém logaritmu platí log(1) = 0, log(10) = 1, log(100) = 2 a zbytek stejně zvládne kalkulačka. Ta však začne zlobit, když po ní chcete vědět log(0). „Neplatné zadání“, remcá ta moje při takovém pokusu. Proč? Inu, log(0) = mínus nekonečno. Teď víte, proč vás tím tak nudím: Krok z „ničeho“ k „něčemu“ je vždy o mnoho mohutnější než krok od „něčeho“ k „velmi mnoho“. Od preclíkového Brouka k super Golfu to netrvalo ani 70 let. Od velkého třesku k preclíkovému Brouku 13,7 miliard let.

Ještě pořád ze mě sice není stoupenec teorie Velkého třesku, ale i kdybychom si vzali kreacionisty, podle nichž byla Země stvořena před dobrými 6 000 let, a navíc přesně tak, jak je to psáno v Bibli, máme zde i tak poměr 1 : 100. Dospět k preclíkovému Brouku trvalo stokrát déle než cesta od preclíkového Brouku k nejnovějšímu Golfu.

Vaše plochá super HD televize vás nonstop zásobuje stovkami satelitních kanálů v barvě a nejlepší
zvukové kvalitě? Velkolepé! Avšak i zde se ušla větší část cesty, když se do bytů dostal první černobílý televizor s jediným programem vysílaným po hodinách. Přiznávám, zde je vývoj viditelnější: Tři barevné programy, 40 programů přes analogový satelit a potom dnešní rozmanitost.

Vy sami však můžete sledovat jen jeden program, a i kdybyste si pořídili tucet video nebo DVD rekordérů a harddisků, abyste mohli sledovat i ty ostatní, zůstane vaše osobní schopnost vstřebávat informace na stejné úrovni jako kdysi v letech padesátých.

Kvalita vašeho života nezávisí na tom, jestli jezdíte ojetým Oplem Corsa nebo novým Ferrari, Mercedesem 500S nebo Rolls-Roycem. Při stání na červené není ani jedno z těchto aut ve výhodě. A na dovolenou do Ospalé Lhoty to dáte i s Corsou. Kvalita života začíná u najezení dosyta, u střechy nad hlavou, u přiměřeného oblečení a obuvi. Co přichází potom, zvyšuje nanejvýš životní standard. Filet kóbského hovězího nebo vepřový řízek? Suši nebo sleď z konzervy? Co vám chutná?

Mojí osobní výzvou byla Metaxa Centenary. Láhev 0,7 l stála 298 marek. To bylo pokušeníčko, 0,05 litru za 18,50 marek. Tu malou flašku jsem si dopřál a po úsrcích okoštoval. Potom jsem zbytek nalil do sklenice s colou a řekl si, že cokoli nad 20 marek za „sedmičku“ je pro mé chuťové buňky mrháním. Jinak řečeno: Můžete klidně někdy vyzkoušet suši, aniž byste se styděli, pakliže se rozhodnete zůstat u sledě.

Rolls-Royce by mou kvalitu života nezvýšil. Dokonce by se mi vlastně ani nelíbilo provokovat takovou snobárnou sousedy. Já najezdím za rok asi 3 000 km, a to jen proto, že musím, ne že by mě to bavilo. Dokonce smím ve svém autě grgat, aniž by na mě můj řidič vrhal pohoršené pohledy, neboť žádného řidiče nemám. Nepotřebuji nosit žádnou uniformu (= oblek) a vázat si kolem krku škrtící oprátku (= kravatu). Považuji to za kvalitu svého života, i když mě finanční úřad kvalifikuje jako „chudého“.

Nekážu žádnou askezi. Kdo chce, může si užívat všemi smysly. Co však kážu, je rozpoznávání vlastních potřeb. Moderní umění jsem označil za „odpuzovač tchýní“, který visí v pokoji pro hosty pro případy, kdy návštěva nemá trvat příliš dlouho. Richard Wagner mi nic neříká, uječený pravicový rock jakbysmet. Ve všech těchto záležitostech nemám nic proti tomu být označen za burana – koneckonců to souhlasí.

Kvalita života nespočívá v majetku, nýbrž v utěšování potřeb. Já rád čtu romány, fantasy a science fiction, a když žádné vhodné nenajdu, tak si je napíšu sám. Pro mě je to umění dostatečné. V jednom starém pranýři jsem napsal, že je třeba 10 000 hodin cvičení, abychom se stali mistry. Tuto dobu na sebe vezme jen ten, kdo to, co dělá, dělá rád. Pro těch 10 000 hodin je třeba oddanosti, aby vedly ke kvalitě, pouze tak strávit čas, to nefunguje. Kdo své povolání nemiluje, může v něm pracovat 10 000 nebo 30 000 hodin. Bude z něj dobrý tovaryš, nikdy z něj však nebude mistr.

Odbory jen zřídka bojovaly za kvalitu života („v sobotu je taťka můj!“), většinou spíš za více peněz a tím nanejvýš za životní standard. Když budou všichni jezdit preclíkovým Broukem, je vlastník Golfu někým, na koho budou pohlížet se závistí. Avšak dnes je dost vozů třídy „Golf“, takže toto auto již nepředstavuje žádnou zvláštnost. Krok z Golfu IV na Golf VI není žádný vzestup, nýbrž jen ponechání toho, čeho jsme již dávno dosáhli. I když může modernější vybavení klamat, udržujeme jen to již dosažené.

Vzestup se konal od kamen na uhlí k elektrickému sporáku, neboť to otravné vláčení uhlí ze sklepa odpadlo. Od elektrického ke sklokeramickému nebo indukčnímu sporáku – to je pouze modernizace. My lidé se pokoušíme pohlížet na modernizaci jako na zvýšení naší kvality života. V tomto ohledu se od připojení SRN k NDR roku 1990 udělalo hodně. Nemělo by nás to však ošálit v tom, že reálné mzdy skutečně klesly. Tíhneme k tomu, abychom nové pohodlnosti pociťovali jako pokrok a zlepšení, avšak ve skutečnosti se od r. 1990 do našich bytů nenastěhovalo nic moc nového. Ó ano, můj počítač byl tehdy mnohem „menší“ než dnes, datový přenos probíhal rychlostí 2 400 baudů (asi jeden bit za sekundu) přes modem. Avšak tohle všechno tu již bylo, pouze se to zlepšilo.

Od roku 1990 se dostala spousta zařízení, která se kdysi nacházela jen v nejvyšší automobilové řadě, do obyčejných, všedních vozů. Žádný výrobce už dnes nedělá reklamu tím, že jeho auta mají ABS nebo airbag – to vše je dnes standard. Nejvyšší třída je podstatně dál, ale to už se, prosím, podívejte sami, co že je to všechno dnes k mání.

Otázkou je, jestli to, co se nabízí, je pro vás důležité. Otázka askety by zněla: Potřebujete to? Lepší otázkou však je: Chcete to? Kdo ujede za rok 50 000 kilometrů a nejméně 1 000 hodin stráví za volantem, ten si může dopřát podstatně víc než příležitostný řidič. Já strávím u počítače asi 4 000 hodin ročně, takže ho můžu mít rovněž trošku vybavenější.

Váš týden má 168 hodin, stejně jako můj. Kolik z toho které činnosti věnujete, je vaše vlastní záležitost. Největší kvalita se dle mého názoru ukrývá v takovém životě, při kterém jsme po pokrytí potřeb i pány svého času. Jste štvancem své práce? Nebo následujete poslání? Dvacet hodin týdně „práce“ může být utrpením, 80 hodin poslání potěšením. Na začátku jsem představil uříceného podnikatele. Takový život by nebyl nic pro mne, ale pro něj je to možná přesně to pravé, přesně ten způsob, jakým chce žít.

Politici, funkcionáři odborů a jiní utlačovatelé chtějí regulovat lidské životy. Na to existuje určité ospravedlnění – 16hodinový pracovní den pro desetileté je tedy fakt příliš. Skutečně. Dvanáct hodin stačí…

Zvířecí máma svého potomka naučí hledat potravu nebo lovit naprosto samozřejmě. V dřívější společnosti pomáhali synové otci a tak se naučili jeho povolání, přesně jako dcery a matky. „Dětská práce“ v negativním smyslu je výdobytek průmyslové revoluce. Při ní se stal z člověka (ob)sluha stroje, neboť stroj stojí peníze a tyto peníze se musejí vydělat zase tím, že stroj pojede pokud možno pořád. Práce na směny, výrobní pás, úkolová práce – to jsou pojmy moderní poroby. Kontrolor měří každý pohyb ruky stopkami…

Už jste někdy slyšeli o 3D tiskárnách? Tyhle věcičky zlevnily. Stříkají vrstvu za vrstvou a zhotovují tak jistý polotovar. Každý se takto může stát producentem… No dobře, s osmijehličkovou tiskárnou a rolí papíru se taky daly tisknout knihy, ale žádné kvalitní. Vaše inkoustová nebo laserová tiskárna zvládne již podstatně více, „garážový tiskárenský podnik“ je již na dohled.

Regulace byly a jsou nutné, když „zlí kapitalisté“ mohou bezuzdně vykořisťovat „bezbranné dělníky“. Úplně bez pravidel to nejde. Příliš mnoho pravidel zaškrtí veškerou svobodu.

My se však nacházíme v přelomové době. Díky internetu existuje komunikační kanál, který by v dřívějších dobách vyžadoval kapitál novinového vydavatelství. Laserová tiskárna, která je za měsíc schopná vyprodukovat třicet až padesát tisíc stran, stojí ani ne 1 000 eur. „Domácí nakladatelství“ stojí – s počítačem, strojem na vazbu, řezačkou na papír a softwarem – zhruba 2 500 eur. Ta 3D tiskárna dnes umožňuje vyrábět i „humlovky“ ve vlastní režii. Budoucnost tedy přináší zcela nové formy samozřejmostí.

Kvalita života se neměří v pracovních hodinách. Pojem „seberealizace“ je dnes bohužel spojován se ženami, kterých se nedotkl žádný muž a ty proto nabízejí kurzy jógy, batiku a reiki. Přitom se lze jako matka nebo otec výchovou dětí či věnováním se jim seberealizovat až až. Kdo má to správné povolání, bude se realizovat v něm, kdo vykonává jen nějakou „práci“, musí hledat jiné možnosti. Když nemám chuť, nechám román ležet celé dny. Když mě chuť popadne, nepočítám žádné pracovní hodiny a zívaje koukám na hodiny, které mi říkají, že už bych měl přestat.

„Můj dům, moje auto, moje jachta“ není žádná kvalita života, nýbrž jenom reklamní spot a tupé snobství. „Žiju, abych pracoval“, je staré, hloupé rčení. Ani ta obrácenina „pracuji, abych žil“, není o nic inteligentnější. Práce patří k životu. Nedá se od života oddělit. K tomu dojde, když se povolání stane pouhou „prací“, při které ráno u édéesky (dříve píchačky) odložím svou duši, abych si ji večer na stejném místě vyzvedl, zatímco mezičas trávím jako biologický automat.

Ano, mě se to lehce povídá, našel jsem přeci to, co vnímám jako své poslání. Jsem však také člověk a lidé se mění. Při troše štěstí se dokonce budete nadále vyvíjet. Dost často spočívá změna v kroku stranou, ne dopředu. Já nevím, co budu dělat za tři, pět nebo deset let  – nevím, co budu CHTÍT dělat. Kvalita života je subjektivní, je to otázka vlastního citu. V kolotoči pro křečky, šlapacím kole pro trestance, nepocítíte kvalitu života. Přitom křečci v kolotoči skotačí rádi a dobrovolně, a to i přesto, že občas ztratí kontrolu a párkrát je to otočí kolem dokola.

Politika nemá v úmyslu zajišťovat vám kvalitu života. Politika chce, abyste byl „dobrým občanem“. Jako občan máte fungovat, pěkně běhat jako osel za mrkví a přitom táhnout káru. Politici chtějí být znovuzvoleni a tak zůstat u moci. Systém reprezentativní demokracie podle amerického vzoru spočívá v soustavném odpírání jakékoliv moci občanům a tím i národu. O kvalitu svého života se tak musejí postarat sami.

Vaše předposlední auto nemělo žádnou klimatizaci. Vaše poslední auto mělo tu, kterou lze jen zapnout a vypnout. Vaše nové auto má klimatizaci automatickou, při které lze volit mezi 18 a 25 stupni. Daří se vám díky tomu lépe? Finančně, v práci, duševně? Vděčíte za tento pokrok vládě? Ve všech případech: Ne! Automatická klimatizace se v nejvyšších třídách nacházela již v roce 1990, to není nic nového, nic vylepšeného. A vy jste všechna svá auta zaplatil, nikdo vám nic nedaroval. Efekt, který vás zdánlivě činí bohatým, se jmenuje akumulace. Když si odedneška každý měsíc koupíte knihu, začnete s prázdným regálem. Za dvacet let to bude 240 knih – taková malá vlastní knihovna. Sami jste si ji nashromáždili, navzdory vládě, navzdory změnám v zemi. Užíváte si ovoce své píle. Stali jste se zámožnějšími, i když dnes dostanete na cent kupní síly vyplaceno to stejné, jako před dvaceti lety.

Z tohoto efektu profitují všechny vlády. A když ty peníze prošustrujete? Dvacet let nonstop oslavovat znamená obrovský potenciál dobré nálady, 20 let skvělých dovolených je život plný vzpomínek, i zde jste něco akumulovali, něco nastřádali. Navzdory vládě, navzdory nespravedlnostem. Kvalita vašeho života se rozvíjí – i za nepříznivých okolností. Musíte jen rozpoznat, co vlastně sami chcete.

Jestli je to všechno pro vás dobré? Můj Bože, nakolik otřesně moralizující musí člověk být, aby pokládal takovou otázku? Žijete jen jednou, jste za svůj život sami zodpovědní a za tento svůj život se musíte zodpovídat opět jen a jen sobě. Ach tak, myslíte si, že v mé knize „Spirituální svět“ stojí něco jiného? Ne, je tam přesně tohle, nic víc. Když Standa Pumpička umře, je Standa Pumpička mrtvý a už nikdy v životě tento Standa Pumpička na svět nepřijde. Ze svého života se bude muset před soudem duší zodpovídat jako Standa Pumpička a vejít na onen svět podle toho, jak žil. Za pět nebo pět set let se znovu narodí, ovšem nikoli jako Standa Pumpička, ale jako Prokop Dveře. A to je úplně jiný člověk, ve kterém by nikdo starého Standu nehledal.

Myslím, že to byl Seneca, který řekl, že není důležité žít dlouho, nýbrž dostatečně. Kvalita života se neměří léty, nýbrž dobrými myšlenkami, potěšením, požitky a naplněním. Nedá se měřit zvenčí, nýbrž jedině zevnitř, vámi samotnými. Pro kvalitu života nejsou rozhodující dokonce ani vnější okolnosti, nýbrž to, jak s nimi naložíte. Proto bych vám rád něco popřál:

Mějte se pěkně!