Bez ventilu

bez ventiluVentily mají dvojí funkci. Tu první znáte z pneumatik u auta: Napustíte dovnitř vzduch a ventil se postará o to, aby tam zůstal. Díky ventilu může vzduch vniknout jedním směrem a v opačném být zadržován. S druhým typem máte co do činění méně často. Obvykle ho znáte nanejvýš z „papiňáku“, přetlakového hrnce, kdy ventil nejprve těsní zcela, avšak přesáhne‑li tlak uvnitř určitou mez, začne pomalu a koordinovaně upouštět, aby zabránil explozi. Tyto bezpečnostní ventily jsou konstruovány trošku složitěji, protože tlak posléze vede k tomu, že se ventil pootevře.

V našem politickém prostředí tento bezpečnostní ventil chybí. To mimo jiné spočívá v tom, že kádrová školení FDJ sice dostatečně probírala vítězství třídního boje, ale nepředala žádné skutečné vědomosti. To, co chápou už děti ve školce na houpačce, že taková houpačka funguje jen tehdy, když na obou stranách někdo sedí – tedy váhy se vyrovnávají – bohužel výrazně přesahuje intelektuálně‑politický horizont německých politických funkcionářů: Houpačka se zatíží jen na jedné straně, převrhne se a vše sklouzne dolů.

„Sklouznutí“ demokracie je zřetelně viditelné, podíváme-li se na volební koláč. Tam, kde není skutečná možnost volby, kde si lze vybrat jen mezi morem a cholerou, člověk nejdřív raději ani nejde. Zlosti lidí se nedostává ventilu. A uspokojení, že jejich hlas může něco ovlivnit, zůstává voličům zapovězeno.

Přání změny, pocit jistoty, že už to takhle prostě nejde dál, se v obyvatelstvu rozšiřuje. Nabídka funkcionářské oligarchie, tedy toho, co z původně zamýšlené demokracie zbylo, se omezuje pouze na rychle vyměnitelné kádry, kteří všichni do jednoho kují pikle s obrovskými penězi, jinak ale již dávno ztratili jakýkoli „kontakt s vozovkou“. Každá politická strana se kdykoli bez problému shodne s jakoukoli jinou na rozdělení služebních vozů. Politické rozdíly již pomalu nejsou rozeznatelné.

SPD zinscenovala největší sociální paseku; ona kdysi ekonomicky kompetentní CDU se bezradně a zoufale potácí v průběhu finančních krizí. Pokud zrovna nehovoří Claudia Roth, Westerwelle nebo jiní frontmani, potřebuje člověk manuál, nejlépe s podepsanou fotkou příslušného řečníka, aby rozeznal, jestli zrovna mluví FDP nebo Zelení. Dokonce i Levice již pochopila rozdíl mezi stranickou romantikou a reálným politickým byznysem.

Kdysi existovala strana, která byla lepší. Strana, která sice všechno dělala jinak, ale téměř všechno správně. Nám v Bavorsku bylo jedno, co si ti v Bonnu zbastlili, my tehdy měli nejlepší školský systém. Již roku 1974 jsme měli ministra životního prostředí, když ještě Jožka házel kameny na policisty a o Zelených nikdo neměl ani páru. A ano, CSU byli tehdy „ti pravičáci“. Dnes je CSU Edmundem Stoiberem zanechaná hromada střepů, sdružení kariéristů nemocné jako Bavorská zemská banka – prostě onen Střed s nádechem lehké, samozřejmě politováníhodné tendence některých zasloužilých členů strany zacházet až „příliš doprava“; těch členů strany, kteří přeci stále ještě nepochopili požadavky dnešní doby. Od dob Moniky Hohlmeierové to jde dokonce i s bavorskými školami strmě ke dnu.

Dnes není strana, která by zastupovala a prosazovala to, čeho si národ ve svém nitru žádá. Cizinci pryč, zatočit s kriminalitou, potrestat gangstery v drahých oblecích, zajistit důchody, pracovní místa nejprve pro Němce – to všechno jsou „pravičácká“ hesla, ale zároveň i přání německého národa. Podpora „manželských“ svazků stejného pohlaví, příliv multikultury, ženské, cizinecké a jiné kvóty pro pracovní místa, kriminalistické statistiky, které zatajují původ zločinců – s tím vším se Němci z nutnosti smiřují, protože partajní oligarchové si myslí, že by tomu tak mělo být.

Demonstruje‑li 50 lidí proti dopravně přetížené ulici, objeví se televize a čile informuje a vysílá. Demonstruje-li 5 000 lidí proti Hartz IV, je ticho po pěšině, nikdo ani muk, nanejvýš tak pěticentimetrový odstaveček v lokálním plátku. Samozřejmě, že se národu nedaří zas tak špatně, když je schopen dát dohromady 100 km dlouhý lidský řetěz „proti atomové energii“, ačkoliv nikdo žádnou novou atomovou elektrárnu stavět nechce. Tyhle šaškárny nejsou skutečné demonstrace ani výsledek politického formování vůle lidu. To by vypadalo trošku jinak.

I kdybyste Guido Knoppovi věřili všechno, co tento státem korunovaný překrucovatel historie doposud napsal o SA, jedno nemůže popřít ani tento ideolog: SA měly hierarchické vedení! Je to jen banální, všeobecně známá věc? Ano, nikoli však to, co z této banální, všeobecně známé věci vyplývá. Prostě a jednoduše si zkuste na chvíli představit, že by SA chtěly naší milované kancléřce udělit děkovný řád národa za zásluhy.

Ozbrojené oddíly SA přemohou policii, která chrání kancléřství. Jsou ranění a mrtví. Poddůstojníci SA organizují zabezpečení zraněných. Jelikož líčím realitu a nepodléhám fantaziím nějakého Guido Knoppa, nejsou zranění policisté povražděni, nýbrž také zaopatřeni. SA prohledávají kancléřství. Kdo klade odpor, je zastřelen nebo jinak zpacifikován. Kdo se vzdá, je odveden na dvůr a tam držen pod dohledem. SA postupují patro po patru. Záchranná helikoptéra pro kancléřku je odstřelena dřív, než může splnit svůj úkol. Důstojníci SA zabraňují pustošení, vypalování, drancování, rabování a násilí proti úředníkům. Nakonec je kancléřka nalezena a vytažena ze šatní skříně, do které se ukryla. Ona a dva její ministři, kteří se zrovna nacházeli v budově kancléřství, jsou hnáni z osmého patra až dolů, přičemž cestou neuniknou pěstem a kopancům, navzdory přítomnosti důstojníků. Před budovou jsou tři lampy ozdobené provazy se smyčkou. Ty jsou kancléřce a jejím ministrům slavnostně předány k použití. Po oběšení dostanou osoby cedulky s prostými lidovými básničkami typu: „Na úkor svého lidu, já si jako prase v žitě žiju.“ To všechno je pro další generace zdokumentováno fotkami. Poté jdou SA uklidit kancléřství pro nové vedení.

Hrozné? Ovšemže! Tohle je puč, násilný převrat. Násilí a zabíjení. Inu dobrá. Nyní tentýž scénář, jen hlavní roli bude hrát rozběsněný póvl, doběla rozžhavený vztek lidu:

Ozbrojení občané přemohou policii, která chrání kancléřství. Jsou ranění a mrtví. Zranění útočníci jsou jen nedostatečně zaopatřeni, někteří vůbec. Zranění policisté jsou rozzuřeným davem umláceni. Póvl běsní napříč kancléřstvím. Kdo se jim dostane pod ruku, může být rád, že vyvázne jen s přeraženými kostmi. Plundrování, pustošení, vypalování, rabování, vraždění. Chybí organizace. Záchranná helikoptéra pro kancléřku přistála na střeše. Kancléřce se podaří dostat dovnitř. Žadonícímu ministrovi se dostane slitování a může letět také. Opilá lůza večer tancuje před hořícím úřadem kancléřky. Ta prodělala nervové zhroucení, neboť jí bylo sděleno, že jí Izrael neposkytne slibovaný azyl. Ministr obrany horkou linkou obtelefonuje přilehlá kasárna, aby zorganizoval bojové jednotky, které lidové povstání utopí v krvi.

SA nebyl žádný humanitární spolek, nýbrž politická bojová skupina, která vystoupila proti jiným politickým bojovým skupinám své doby. Známá píseň „Horst‑Wessel-Lied“ měla variantu, kde se zpívá, že nikoli SA, nýbrž „Rudá fronta pochoduje prázdnými ulicemi…“ Co tyto oddíly charakterizovalo, bylo vedení. Vedení organizovalo útoky a dávalo k nim rozkazy. Avšak rozkazovalo také jejich ukončení, zabraňovalo přehmatům a dbalo na disciplínu.

Nepřimlouvám se tu za vytvoření nových SA. Chci jenom poukázat na to, že dobře vedená, disciplinovaná skupina umí nejen udeřit, nýbrž také přestat a stáhnout se. Když byla v raných padesátých letech minulého století zakázána a poté kriminalizována KPD, přišla účtenka ve formě „mimoparlamentární opozice“, „osmašedesátníků“, „Frakce rudé armády“ a nakonec v podobě Zelených. Levice tehdy zaznamenala průlom právě proto, že chyběl ventil.

Nesmíme však přehlížet, že se tehdy jednalo o skutečně dobré časy SRN, s jejím „ekonomickým zázrakem“, plnou kasou peněz, homogenním jádrem národa a rozumnou přistěhovaleckou politikou, zabraňující nekontrolovatelným přílivům kohokoli. Tehdy bylo ještě možné koupit si aktéry. RAF byla rozdrcena a uvězněna. Zato do nejvyšších politických úřadů se dostali lidé jako Schröder, Fischer a Trittin, ohební to funkcionáři, jimž byla veškerá odvaha odkoupena služebními vozy a balíčkami bankovek. Protikomunistická štvanice nakonec vedla k tomu, že jsme se stali novou NDR, zemí, ve které je většina lidí stejně chudých a bez jakékoli politické moci přežívá, držena v klidu propagandistickými médii a pečlivě filtrovaným zpravodajstvím.

Dnes jsme však svědky ještě většího hecování – „proti pravici“. Zde se děje přesně to, o čem vypovídá staré rčení: Mlátíme pytel, ale myslíme osla. Cokoli je označováno jako „pravičácké“, je ve skutečnosti německé. „Wunsiedel je pestrý, ne hnědý!“ – tím je myšleno, že vzpomínkové pochody na Rudolfa Hesse nejsou vítány. O čem ale vypovídá tento výkřik doopravdy? Slovo „pestrý“ zde nevyjadřuje jen rozmanitou politickou krajinu, znamená také „multikulturu“. Wunsiedel je tedy bez orientace, kořenů a kultury, navíc přelidněn nespočtem všemožných národnostních skupin –
tedy již ne německý. Wunsiedel již není město, nýbrž houba, ve které má všechno své místo, od bakterie až po lesbickou obec, avšak jen za předpokladu, že není německé. Proč? Protože by jinak museli plakátovat: „Wunsiedel nechce vzpomínkové pochody na Rudolfa Hesse.“

„Pravicová scéna“ není nové vydání NSDAP, není to ani „fašismus“, jak je nám bez ustání vtloukáno do hlavy. „Fašismus je spojení byznysu (banky a peníze) a politiky“ – takto kdysi Benito Mussolini, zakladatel „fašismu“, údajně definoval své hnutí. Podle této definice máme již desítky let fašistické vlády, s Gazpromem a rothschildovským Schröderem jako učebnicovými fašisty. Merkelovské záchrany bank jsou tedy fašistický akt ke škodě německého obyvatelstva. Ale koho už zajímají definice… Dnes je prostě antisemita každý, koho se Židé rozhodnou nenávidět, ačkoli to dříve bylo naopak.

Co se dnes nazývá „pravičáckým“, bylo dříve označováno nanejvýš jako „patriotismus“. Negativní pojmy pak byly „nacionalismus“ a „šovinismus“. Patriotismus buduje svůj vlastní národ, šovinismus slepě pálí vše, co je cizí. Já ve svých knihách příležitostně užívám přesnějšího výrazu, který definuje dnešní stav. Pro státem praktikovanou nenávist proti všemu německému neexistuje žádný vhodný výraz. Xeno‑šovinismus, při kterém je ve jménu všeho cizího pustošeno vše vlastní, však sedí víc než přesně.

Tento xeno-šovinismus způsobuje, že jsou zavírány tisícileté kostely, aby se místo nich stavěly mešity a synagogy. Tento xeno-šovinismus způsobuje, že jsou staré německé tradice označovány za staromódní a nekonečně včerejší, zatímco horlivě slavíme svátky cizích národů. V roce 1990 jsem žil rok v Berlíně. To jsem přesně věděl, který Ital, Řek, Jugoslávec nebo Číňan má dobrou kuchyni. Odhlédnu-li od turistického kláštera na Kurfürstendammu, nenašel jsem žádný lokál s německou kuchyní. Zločiny cizinců proti Němcům jsou bagatelizovány, zločiny Němců na cizincích příkladně nafukovány.

Tlak, údajně „proti pravici“, ve skutečnosti proti „němectví“, neustále stoupá a stoupá, aniž by existoval ventil, který by tento tlak kontrolovaně odváděl a zabraňoval tak explozi. Školní fyzika nás učí, že plyny se dají velmi dobře stlačit, zato tekutiny nikoli. To druhé není tak docela správně. Při dostatečně velkém tlaku se dají stlačit i kapaliny. Naši politici se rádi obklopují plynem, svými partajními přáteli, kterým byla doslova vypreparována páteř. Partajní funkcionáři nemají zájmy nebo přesvědčení, která by přesahovala jejich služební auto a vlastní kariéru. Jen ten, kdo se jako plyn přizpůsobí, smrští se, nechá se natlačit do jakékoli škvíry a podstoupí libovolný tlak, se stane dobrým stranickým funkcionářem.

Lid, od kterého se jeho vůdčí politici na hony vzdálili, je už jen pouhou tleskající kulisou pod řečnickým pultem – bezejmenné obličeje před okny pancéřových skel služebních limuzín. Lid je to, co zafunguje, když politici kují své mocenské pikle – náhodný generátor, který rozhoduje nad parlamentními lavicemi. Tento neznámý lid je však tekutina! Dá se formovat, také teče, nalijete ho do nejmenších škvír, avšak stlačovat se dá jen těžko. I hydraulika zná exploze, při kterých přetlak roztrhá celou konstrukci. A ano, paprsek vody dokáže při dostatečném tlaku rozříznout i ocel…

Zákon vyrovnání rozdílů, nivelace, působí v celém kosmu. Co se navršilo, nakonec se rozplyne. Dětská houpačka se dostane do rovnováhy, když její držák zkoroduje a rozpadne se. A také když si děti hrají, když tuto rovnováhu hledají, aby houpačku mohly používat. Když vláda neustále zesiluje nerovnováhu, když jsou všechny ventily zavřené a blokované, roste tlak. Dál a dál, než se nakonec hrnec roztrhne – nekontrolovatelným výbuchem.

Chybí ventil, chybí to, co může kanalyzovat a odvést energii. Chybí vyrovnání rozdílů, které zbaví národ jeho vzteku. Místo toho kancléřka hází pod kotel jednu lopatu uhlí za druhou. Pod kotel, ve kterém se vaří vztek národa. „Pravičáci“, zástupci německých zájmů, jsou neorganizovaní a bezmocní. Až to praskne, nebude tu nikdo, kdo by vztek brzdil, zabránil škodám a organizoval. Nebude žádná konkrétní osoba, na kterou se bude možné obrátit, až přijde čas…

Spolková republika Německo je u konce, především toho finančního. Tento takzvaný stát si už nemůže koupit další klid, už nemá čas, aby „mimoparlamentní opozici“ přetavil v parlamentární. Kancléřka, která při svém studiu fyziky pod lavicí evidentně četla díla Karla Marxe, ignoruje zákon vyrovnání rozdílů a místo toho praktikuje „boj proti pravici“, vyhubení všeho německého. To však zatím nezvládla žádná válka, žádné strádání, žádný útlak. Ano, voda se dá stlačit – za velkého nasazení. Nakonec však celý tlakový systém, systém útlaku, praskne. Voda vytryskne na svobodu a zničí vše, co jí stojí v cestě – především to, co ji svíralo.

I pro tohle existují proroctví. Proroctví budoucího císaře, který vše, co škodilo vlasti, tisíckrát pomstí!