70 let výročí holocaustu

 

1610878_1551021291843030_3371796986294802939_n

13. února 1945 začal útokem na bezbranné a uprchlíky beznadějně přeplněné Drážďany největší válečný zločin druhé světové války. Toto město bylo ve dvou vlnách bombových náletů zničeno a spáleno na popel. Třebaže ohňové bouře a útoky tisícihlavých bombardovacích perutí musela přestát i jiná města jako Hamburk nebo Kolín, drážďanský masakr předčil naprosto vše – dokonce i útoky na Tokio, Hirošimu a Nagasaki. Takzvaní seriózní historici svými fabulacemi smršťují číslo obětí na 20 000, ačkoliv je skutečný počet mnohem vyšší. Reálné číslo činí půl milionu až 650 000 mrtvých. Titíž pseudoseirózní historici popírají dokonce i nízké nálety amerických pilotů na přeživší, kteří se zachránili na polabských lučinách.

Pokud si pod slovem „holocaust“ představujete něco trochu jiného, tak doslovný překlad znamená „naprosté spálení“. Proč Židé tento termín ukradli a dali mu jiný význam, to opravdu netuším. Překrucování pojmů se vůbec zdá býti docela oblíbenou disciplínou. „Antisemitismus“ je další názorný příklad. Antisemitismus je, když Izrael postupuje proti Palestincům, neboť ti jsou domácími semity. Naproti tomu většina Židů žádnými semity není a téměř všichni semité nejsou žádní Židé. A údajní antisemité jsou lidé, které nemají rádi Židé, tedy nikoli lidé, kteří nemají rádi Židy. Pseudoseriózní historici klasifikují všechna očitá svědectví z Drážďan jako nedůvěryhodná, jelikož očití svědci jsou, jak známo, u soudu tím nejslabším důkazem. Očití svědci se mohou mýlit, mohou podléhat klamu; především když se má vyčerpávajícím způsobem referovat o průběhu nějaké události. Proto také soudy upřednostňují věcné důkazy prokazatelné přírodními vědami. Jen v případě toho, co je mylně označováno za takzvaný „holocaust“, jsou všechny návrhy věcných důkazů odmítány s odůvodněním, že to s ohledem na svědecké výpovědi přece není nutné.

70 let výročí holocaustu je výročím sedmdesáti let překrucování pojmů a hanobení památky zesnulých. Oběti z Drážďan jsou vražděny podruhé tím, že je oficiální historiografie popírá, ba dokonce má tu nebetyčnou drzost dělat z nich pachatele a viníky. Na německém národě bylo spácháno nesčetně zločinů. Zločinů, které s koncem války neskončily, nýbrž se ještě zintenzivnily. Tábory na rýnských loukách, vyhnání Němců z jejich zemí, etnické čistky na východních německých územích a zacházení s německými válečnými zajatci obecně – to vše k tomu patří. Vítězné mocnosti se v Norimberku pokusily odvrátit pozornost od vlastní morální zpustlosti. Avšak památku na Drážďany nelze odsunout stranou pomocí jakéhosi tribunálu. Drážďany – to je pravý holocaust. Mávat nad ním rukou – to je to židovské na křesťanské kultuře Abendlandu.